Rád bych se s Vámi podělil o svůj životní příběh (od raného dětství až doposud), který je plný zlomových okamžiků, využitých i nevyužitých příležitostí a náhlých rozhodnutí. V tomto příběhu vám osvětlím to, jak jsem díky parkouru našel jinou cestu, přehodnotil své priority a hodnoty a začal se ubírat absolutně jiným směrem.
Vzpomínám si dobře? Rok 2011? Ano to byl ten zlomový rok! Od r. 2011 se oficiálně věnuji parkouru, ale co bylo před rokem 2011 a co v letech následujících?
Před rokem 2011 jsem byl ještě takové bezstarostné, hledající se dítě. Po Mateřské školce, kdy jsem začal chodit na 1. stupeň ZŠ jsem patřil mezi žáky, kteří na sebe rádi poutali pozornost, zkoušeli nové věci a hlavně trpělivost svých rodičů a učitelů. Mezi spolužáky jsem byl však více než oblíbený a za to mi to tenkrát stálo. Také v průběhu 2. stupně jsem chtěl být středem dění, přišla puberta, která se mnou opravdu vytřískala, nastali i situace, kterých jsem ještě hodně dlouho litoval a udělal jsem dost chyb, avšak nyní jsem za ně vděčný, protože díky nim jsem tam, kde jsem.
Časem jsem se uklidnil, zajímal se o holky 🙂 a ve volném čase jsem se snažil najít něco, co mě bude bavit, proto jsem vyzkoušel řadu sportů. První z nich byla atletika, protože jsem chodil na sportovní školu. Vyzkoušel jsem ale také fotbal, judo, ping pong, gymnastiku, lezení apod. Bohužel jsem u ničeho příliš dlouho nevydržel. Chodil jsem tam, abych se nějak zabavil.
V době, kdy jsem dostal svůj první počítač, se mou zábavou také staly počítačové hry, nad kterými jsem strávil hodiny. Spoustu času jsem také proflákal, s kamarády jsme chodili jen tak ven “zabít” čas a vymýšleli jsme všemožné aktivity, ze kterých opět neměli všichni takovou radost jako my. Byla tady i druhá stránka, mezi rodiči byli často problémy a doma to nefungovalo vždy perfektně, často jsme se stěhovali, díky čemuž jsem ztratil tehdy pro mě poměrně dost cenných přátel i věcí.
Vždy jsem začínal v novém místě úplně na novo – nová škola, noví přátelé atd. Znovu se přizpůsobit situaci a zvyknout si. Vystřídal jsem dohromady 3 Základní školy. Narodil se mi sourozenec, byl jsem rád, že nebudu sám, s tím však taky přišlo více povinností, doma pro mě bylo vždy dostatek práce.
Celkově to pro mě byla cenná škola, dnes tomu vděčím, jsem rád za výchovu, kterou jsem dostával, dokonce jsem rád za všechny události, jež nastali, včetně onoho stěhování a dalších nepředvídaných okamžiků. Netušil jsem, že se mi tím formuje má budoucnost. Nyní jsem v bodě, který je výsledkem všech těchto předešlých situací.
Pořád mi však něco chybělo, chtěl jsem se odlišovat od ostatních. Když jsem navštěvoval babičku, všiml jsem si mladých kluků, kteří se pohybovali “vzduchem”, překonávali překážky a dělali neuvěřitelné kousky. V tu chvíli jsem to chtěl umět taky a to HNED, ne zítra, ale hned.
Znáte to taky, když jste začínali s parkourem? Utíkal jsem za jedním z těch kluků, spřátelil se a zeptal se, zda by mě naučil salto (ano „beko“ 🙂 ). První pokusy nedopadli nejlépe a mé sebevědomí tedy kleslo. Bez žádné, řádné fyzické, kondiční nebo psychické průpravy jsem se do všeho pustil po hlavě, proto jsem se taky několikrát zranil. I tak jsem v tom cítil zapálení. Konečně jsem našel něco, co mě baví a už se těším až to někomu předvedu, říkal jsem si. Snad každý víkend jsem byl u babičky a trénoval s těmito kluky metodou pokus-omyl, stále jsem zkoušel salta do písku do kterého jsme se odráželi ze starých, špinavých matrací, které jsme našli někde okolo. S těmito kluky jsme měli také amatérský tým. Přes týden jsem pak přeskakoval lavice ve škole a zkoušel různé kreativní pohyby, líbil se mi taky breakdance, proto jsem začal dělat i stojky, nikdy jsem však pořádně nevěděl co je parkour, i přesto, že jsem viděl tenkrát několik videí od Davida Belleho na Youtubu. Nikdy to však pro mě nebyla taková priorita jako dnes. Někdy jsem šel ven a “skákal” od rána do večera a někdy jsem opět seděl za počítačem celý měsíc.
Jednoho dne se konal menší sraz, kde se měli společně potkat kluci, kteří se této aktivitě věnovali. Na tomto srazu (jeden z mých prvních JAMů) jsem se spřátelil s Pagem, který dělal čistě jen parkour. (S Pagem jsme společně založili L.E.A.D. Parkour.) Natolik se mi líbilo, co dělá, že jsem ho oslovil a domluvili jsme se na společný trénink. Ten trénink jsem dlouhou dobu odkládal, a to proto, že jsem měl upřené myšlenky na výběr střední školy, stále jsem hledal nějaké výmluvy, že to mam daleko od domu apod.. Po delším váhání jsem na trénink přišel a myslel jsem, že už v životě znovu nepřijdu, “ten trénink není vůbec o parkouru”, honilo se mi hlavou.
Chodili jsme po čtyřech mezi lidmi, cvičili jsme na zemi na betonu v totálním vedru, ale neudělali jsme téměř žádnou parkourovou techniku. Co myslíte, přišel jsem znovu? Ano přišel, začal jsem více trénovat, tentokrát jsem už hrdě říkal, že dělám parkour a neskáču jen tak po venku. Oficiálně jsem začal se začátkem SŠ, zároveň s tím jsem také začal dělat MMA, ale nakonec jsem se definitivně rozhodl pro parkour a bojové umění a další sporty dělám pouze rekreačně doposud. Začal jsem více cvičit s vlastní váhou a také jsem ve škole chodil do fitka. Všechno jsem se učil téměř sám, díky jamům a meetingům jsem objevil skvělé kamarády, s kterými jsme podnikli řadu tréninkových víkendů a různých akcí, vyměňovali jsme si zkušenosti a dodnes spolu cestujeme a jsme nadále skvělí přátelé. Stále více a více jsem se chtěl zdokonalovat a postupně jsem pochopil myšlenku parkouru. Zarylo se mi to pod kůži. Už jsem pouze hledal způsoby jak se zlepšit na místo důvodů, jak něco neudělat. Začal jsem trénovat s dlouhodobým výhledem, už jsem nechtěl umět všechno hned (od té doby neměl žádné větší zranění). Důkladně jsem se na vše připravoval a snažil se stavět na dobrých základech, jediné co mě během té doby potkalo byl párkrát podvrtnutý kotník a to z neopatrnosti a přetrénovanosti.
Nikdy jsem okolo sebe neměl rozšířenou parkourovou skupinu, s kterou bych mohl pravidelně trénovat, neměl jsem ani skvělé spoty pro trénink nebo vybavenou tělocvičnu, vždy jsem si však našel cestu k tomu, jak trénovat. Býval jsem také často nemocný, to způsobilo to, ze jsem se dostal na měsíc do nemocnice a nemohl jsem 2 měsíce pořádně trénovat, díky tomu jsem si uvědomil, že změním svůj životní styl.
Začal jsem se více věnovat stravě, celkově pohybu, otužoval jsem se a naučil se několika dalším novým návykům, které mě posouvali vpřed. Začal jsem se díky svým přátelům také věnovat více osobnímu rozvoji a sám se vzdělávat, četl jsem knihy, poslouchal audio nahrávky, chodil na přednášky úspěšných lidí, proto mi také škola přestala dávat, to co jsem chtěl a už v 2. ročníku jsem věděl, že se chci po škole naplno věnovat jen parkouru, nadále se posouvat, plnit si své sny a cíle. Jedním z těchto snů je, zahrát si ve filmu!
Přitom máme všichni stejné podmínky, někdo trochu lepší, někdo naopak horší, vždy však bude záležet na tom, jak moc budete chtít dosáhnout svého cíle.
Kým chcete být, co chcete dělat a co chcete mít? Jaký bude váš příběh? To vy jste zodpovědní za svůj život, tvořte si ho podle sebe, bez ohledu na to, co si řeknou ostatní nebo jak na vás budou koukat. Máte na to, dokázat velké věci, tak se nevzdávejte!
Jsem rád, že jsem se s vámi mohl podělit o kus sebe, děkuji, že jste si přečetli i ten můj příběh a děkuji za vaší podporu! 🙂
